AIKEN

K čemu vlastní doménu?

Kdo si zřizuje nějaké webové stránky, ať už osobní, firemní, pro nějakou zájmovou činnost, společenskou akci apod., dělá to obvykle proto, aby je lidé navštěvovali, prohlíželi si je. To je první důvod, proč mít vlastní doménu. Sice není problém mít stránky na adrese na cizí doméně (s rozlišením podle adresářové cesty, např. www.sqelyhostingzdarma.cz/to-je-muj-web/), ale takovou adresu si prakticky nikdo nezapamatuje. Taktéž někomu takovou adresu psát je nepříjemné, navíc je docela velké riziko, že ji pak někdo zadá špatně.

Jmenné adresy, jak je známe (např. www.nejaka-adresa.cz), nejsou pro samotné technické fungování internetu (ani sítě WWW) podstatné. Vznikly kvůli lidem, aby si nemuseli pamatovat posloupnosti čísel (je jasné, že www.linuxexpres.cz se pamatuje snáze než 212.47.25.165). Tohle je dobré mít na paměti při výběru domény - ještě se k tomu dostaneme. Předpokládám, že kdo čte tyto řádky, má aspoň základní povědomí, jak funguje internet, co je IP adresa a k čemu slouží DNS. V následujícím textu bude řeč o doménách druhé úrovně - na výjimky vždy explicitně upozorním.

DNS (Domain Name System) je hierarchický systém doménových jmen, který je realizován servery DNS a protokolem stejného jména, kterým si vyměňují informace. Jeho hlavním úkolem a příčinou vzniku jsou vzájemné převody doménových jmen a IP adres uzlů sítě. Později ale přibral další funkce (např. pro elektronickou poštu či IP telefonii) a slouží dnes de facto jako distribuovaná databáze síťových informací. Zdroj http://cs.wikipedia.org/wiki/DNS

Druhým důležitým důvodem je "efekt". Zejména se to týká firemních webových prezentací. Vypadá dost neprofesionálně, když firma používá nějaké složité adresní konstrukce namísto jednoduché domény 2. úrovně (tedy třeba www.mojefirma.cz), jejíž název je odvozen od názvu firmy, obchodní značky, názvu výrobku nebo služby apod. Na někoho to může působit dojmem, že jde o tak neúspěšnou firmu, že si nemůže dovolit vydat ani těch pár korun za doménu.

Doména nejvyššího řádu (TLD, z anglického Top Level Domain) je internetová doména na nejvyšší úrovni stromu internetových domén. V doménovém jméně je doména nejvyšší úrovně uvedena na konci (např. u cs.wikipedia.org je doménou nejvyššího řádu org). TLD popisuje základní skupinu doménových jmen, např. všechna doménová jména daného státu. Domény nejvyššího řádu jsou pevně stanoveny internetovou standardizační organizací IANA. Existují TLD následujících tří typů:
Národní TLD (country-code TLD, ccTLD) sdružující domény jednoho státu. Jejich název je dvoupísmenný, až na výjimky odpovídající kódu země podle ISO 3166-1, např. cz pro Česko.
Generické TLD (generic TLD, gTLD) sdružující obecné domény (např. org pro neziskové organizace), nespojené s jedním konkrétním státem (až na výjimku TLD mil a gov, které jsou z historických důvodů vyhrazeny pro vojenské, resp. vládní počítačové sítě v USA).
Infrastrukturní TLD využívané pro vnitřní mechanismy internetu. V současné době existuje jediná taková TLD: arpa, používaná systémem DNS.
Zdroj http://cs.wikipedia.org/wiki/TLD

A konečně třetím hlavním důvodem je vyhledávání. Každý vyhledávač sice používá jiný algoritmus, hodně věcí je ale společných. Vždy se hodí mít co nejkratší URL, v adrese název stránek (název firmy apod.) a adresářové cesty používat jen pro rozlišení konkrétního obsahu (např. sekcí, výrobků, informací).

Mít vlastní doménu přináší ještě různé další výhody, na některé z nich ještě narazíme. Již nyní ale naznačím, že vlastnictví domény druhé úrovně přináší možnost vytvářet domény vyšších úrovní, kterými lze oddělovat různé části webu nebo do nich umísťovat specializované stránky (ať už z hlediska obsahu nebo i formy prezentace).

Volba domény

Nyní už je snad každému jasné, že mít vlastní doménu je dobrá věc. Pusťme se tedy do výběru té správné, které nejlépe vyhoví požadavkům. Nejprve důležitá informace ohledně cen - výše poplatků za provoz domény závisí na zvolené doméně první úrovně (též zvané TLD). Česká doména cz nepatří ani mezi nejdražší, ani mezi nejlevnější. Roční provoz dnes stojí okolo 700 Kč včetně DPH, od příštího roku by to mělo být o něco méně. Za samotnou registraci se již neplatí. Levnější jsou tzv. generické domény, například com, org, net, info a další. Jejich ceny se pohybují v oblasti 200-300 Kč ročně.

Prvním krokem je tedy vybrat si, v jaké TLD by doména měla být. Vřele doporučuji, aby pro českou firmu byla zvolena česká doména, tedy cz. Stránky mezinárodního dopadu (weby svobodných programů apod.) jsou naopak vhodnější na některé z generických domén, např. org. Pro firmy s mezinárodním působením je pak nejvhodnější zaregistrovat jak českou doménu, tak i generickou, nejlépe com.

Dále vybereme vlastní název domény. Ten smí být složen jen z písmen (nerozlišují se malá/velká), číslic a spojovníku (znak "-"). Pravda, díky IDN to tak úplně neplatí, nicméně mnozí správci TLD (včetně českého) tuto možnost zatím nepřipouštějí, navíc starší webové prohlížeče (včetně toho dnes nejrozšířenějšího) s IDN pracovat neumějí.

IDN (zkratka anglického Internationalized Domain Names) jsou internetové domény, které - na rozdíl od původních pravidel pro tvorbu doménových jmen - mohou obsahovat i znaky národních abeced. V České republice byl proces zavádění registrace těchto domén zastaven v roce 2005.

Nejdůležitější nyní je, aby zvolený název byl ještě volný. To lze zjistit nejlépe přes příslušnou funkci na webových stránkách správce TLD (u nás www.nic.cz), nabízejí to i registrátoři domén, webhosteři atd. Je-li název volný, je vyhráno. Není-li, musíme zvolit jiný název. Pokud např. někdo vyrábí hadry na podlahu, bude třeba chtít doménu hadry.cz. Ta ovšem není volná - může proto zvolit třeba hadry-brno.cz, vzhledem ke svému sídlu v Brně.

Někoho by mohlo napadnout, že když není volná doména v TLD cz, může si zaregistrovat třeba com (je-li volná) se stejným názvem. Hlavně u firemních stránek je to ale velice špatný nápad, tím se totiž konkurentovi na české doméně nechtěně zajistí docela slušný přísun návštěvníků (Češi totiž, když dostanou adresu s .com na konci, často stejně použijí .cz).

Registrujeme

Doménu tedy máme vybránu, jdeme registrovat. Na rozdíl od dřívějšího stavu, kdy byl jediný registrátor (kterým byl správce české TLD), máme nyní na výběr z celé řady registrátorů. Tím se může stát každý, kdo složí u CZ.NIC zálohu na platby a platí poplatky. Proto je registrátorů docela dost a můžeme si vybrat toho svého podle ceny služeb a jejich kvality. Prakticky všichni čeští registrátoři registrují nejen do české TLD, ale i do mnoha jiných (generických i národních).

Chceme-li mít více domén pro jediný web, je to velmi jednoduché. Domény zaregistrujeme, jednu z nich vybereme jako hlavní a na ni umístíme webové stránky. U ostatních domén stačí nastavit DNS (provede registrátor nebo webhoster) na server, kde se provede HTTP přesměrování (spočívá v tom, že HTTP server pošle prohlížeči kód - obvykle 302 - že se stránka nachází jinde, a vrátí tuto novou adresu).

Nyní ještě udělám odbočku. Registraci domény nabízejí též firmy, které poskytují webhosting. Někdy jsou současně registrátory, jindy využívají služeb nějakého registrátora. Registrovat doménu přes poskytovatele webhostingu je jednodušší (zejména začátečníkům to lze doporučit), ale může to být i výrazně dražší než přímo u registrátora.

Kdo zvolí registraci prostřednictvím registrátora, prostě přes jeho webové registrační rozhraní zadá potřebné údaje. Zejména se jedná o požadovaný název domény a dále pak o různé osobní údaje (pozor - požadavky CZ.NIC jsou nekompromisní, musí se zadat buď datum narození nebo číslo OP a tyto údaje budou veřejně dostupné!). Detaily se liší podle konkrétní TLD. Po zaplacení poplatku je doména zaregistrována a během několika hodin se objeví v DNS příslušné TLD. Registrace domény u webhostera probíhá velice podobně.

Po registraci se musí nastavit, které dva (primární a sekundární; může jich být ale ještě víc) DNS servery budou autoritativní pro tuto doménu. Máme opět dvě možnosti. Jednou je využít DNS webhostera (což bude asi většina případů) - stačí si zjistit tyto adresy a nastavit je (při registraci přes webhostera to samozřejmě odpadá). Druhou možností, dávající větší svobodu, je využít jiné servery, například DNS registrátora (tato možnost bývá již v ceně domény). Pak to ale znamená nastavit si ručně všechny potřebné záznamy a aktualizovat je při změnách IP adres u webhostera.

Magické www

Před popisem volby hostingu bych ještě rád připomněl jeden "problém", který bývá často předmětem vášnivých diskusí - používání známého www ve jmenných adresách. Část adresy "nejvíc vlevo" (tedy ono zmíněné www) podle konvencí představuje název počítače. Protože se u webu velice často pracuje jen s uvedeným názvem a ten tedy postrádá svůj rozlišovací smysl, má spousta lidí pocit, že ho lze vypustit a uvádět pouze domény (tedy třeba moje-domena.cz místo www.moje-domena.cz). Současně je i mnoho odpůrců tohoto řešení, argumentujících technickými i jinými důvody.

Mé doporučení zní: zvolte si hosting, který umožňuje používat obě verze (musí se to samozřejmě nastavit i v DNS, což většinou není problém). Jestli budete preferovat tu či onu verzi, je na vás. Ale pokud některou z variant vynecháte, připravíte se zbytečně o návštěvníky. Někteří lidé už totiž počáteční www vůbec nepíší, jiní ho zase naopak strkají i tam, kde se jim výslovně napíše, že být nemá. Opravdu si ale vyberte jednu verzi, kterou budete všude uvádět, a nemíchejte to. Má to význam pro vyhledávací služby.

Volba hostingu

Nyní přichází ta nejzajímavější část - volba hostingových služeb. Nebudu nyní uvažovat případ, že si někdo pořídí vlastní "železo" a buď ho umístí v housingovém centru, nebo si ho připojí přes normální internetové připojení. Důležité je tedy shrnout požadavky na služby, určit orientační cenový strop, a pak si začít vybírat z konkrétních služeb.

Dedikovaný server - ano/ne? Drtivá většina majitelů webových stránek si - aspoň zpočátku - vystačí s obyčejným hostingem, kdy na jednom fyzickém serveru běží větší množství webů (virtuálních serverů). Kdo má ale požadavky větší (nebo očekává obrovský nápor návštěvníků), může uvažovat i o pronajatém dedikovaném serveru. Bude mít tedy celý fyzický server jen pro sebe a může si na něm dělat, prakticky co se mu zlíbí. Může použít libovolnou technologii, mít "neomezeně" velký prostor pro stránky i pro poštu, nikdo mu nebude odebírat výpočetní výkon atd.

Dedikovaný server samozřejmě předpokládá náležitou správu. Lze se vydat dražší cestou spravovaného (managed) serveru, kdy se o server stará poskytovatel a podle pokynů zákazníka na něm provádí potřebné operace. Levnější je starat se o server "vlastnoručně", ale předpokládá to dobrou znalost příslušných technologií a najít si čas pro rutinní činnosti (kontroly logů, aktualizace softwaru, odhalování bezpečnostních slabin atd.).

Nejprve ohledně operačního systému - nepředpokládám, že čtenář tohoto časopisu preferuje jako platformu Windows, pokud k tomu nemá nějaké skutečně pádné důvody. Obecně je lepší se hostingům na Windows vyhýbat, a to hned z několika důvodů. Jednak se serverový software (hlavně ten starší) často nechová podle standardů a doporučení, za druhé zde v nejpoužívanějších technologiích (hlavně PHP) chybí některé funkce, a také nabídka doplňkových služeb (statistiky, databáze, možnosti nastavení apod.) bývá chudší a méně kvalitní. Nejvhodnější platformou tedy ve většině případů bude Linux. Kdo volí něco jiného, většinou už dobře ví, co potřebuje.

Problém s verzemi PHP je dlouhodobý a pravděpodobně hned tak neskončí, protože připravovaná verze 6 má být zase dost odlišná od té předchozí. Momentálně je z hlediska stability nejvhodnější verze 4, chybí jí však některé funkce verze 5. Pátá verze zatím trpí některými neduhy, souvisejícími hlavně se stabilitou při běhu objektového kódu (zejména s používáním výjimek).

Dále se podívejme na samotné poskytovatele. Je jich obrovské množství - počínaje studenty, kteří provozují (načerno) hosting na svém počítači někde na koleji, a za 30 Kč/měsíc získáte "neomezený prostor + všechny technologie", přes různé malé a střední firmy, až po obry s celosvětovou působností. Nerad bych dělal v tomto ohledu příliš velká doporučení - je ale dobré zjistit si, zda má poskytovatel potřebné oprávnění (podle registru ČTÚ), jak jsou jeho dosavadní zákazníci se službami spokojeni (zejména jaká je kvalita a rychlost zákaznické podpory) a jak vypadají jeho obchodní podmínky (hlavně jestli neobsahují nějaké podivné "kličky"). Obvykle platí, že menší firma nabídne více za stejnou cenu, ale úplným pravidlem to není.

Pro výběr konkrétní služby (hostingového programu) si musíme nejdřív ujasnit, co všechno bude potřeba. Proto nyní opusťme tuto oblast a podívejme se na technologie související s webovými stránkami.

Prostor a věci související

Základem každého hostingu je úložný prostor. Dnes je (díky nízkým cenám disků) již velice levný, proto se snad nenajde hosting, kde by v základní variantě nebylo aspoň pár desítek MB. Nechť si každý odhadne, kolik bude potřebovat, ale doporučuji buď zvolit raději trochu více místa (100 MB a více), nebo program s možností navyšování podle potřeby.

Data je do úložného prostoru potřeba nějak dostat. Standardní cestou je FTP přenos, někdo nabízí také webový přístup, případně jiné cesty. FTP plně postačuje, avšak mějte na paměti, že základní FTP posílá heslo v otevřeném tvaru, takže ho může někdo na trase odposlechnout a do uživatelského účtu se nabourat. Proto je vždy lepší, když poskytovatel nabízí nějaké možnosti šifrování. Nejčastěji to bývá FTP/S (FTP přes SSL nebo TLS), SFTP (FTP přes SSH) nebo SCP. Z hlediska uživatele je to prakticky jedno, stačí mít příslušného klienta - a pro každý z uvedených protokolů jich existuje spousta.

Někomu se může hodit také WebDAV, bývá však nabízen poměrně zřídka a spíš u dražších variant služeb. S tím souvisí i služby CalDAV a WebCal, určené pro sdílení kalendářů - kdo hodlá něco takového využít, měl by v nabídce služeb hledat i tyto protokoly.

Skriptování a spol.

Pouze s holým prostorem (publikovaným pomocí HTTP serveru) si lze vystačit pouze u jednoduchých statických stránek. Pro dynamicky vytvářené stránky je nezbytná nějaká technologie, která to umožňuje. Jednoznačně nejrozšířenější je PHP. V současné době se nabízejí dvě verze - 4 a 5 (v různých podverzích). Doporučuji dát si velký pozor na to, jakou verzi poskytovatel nabízí (může případně nabízet i obě). Mnoho různých redakčních systémů a dalších podobných balíků, a také spousta knihoven skriptů, totiž funguje pouze s jednou z těchto verzí.

U PHP (ale i dalších technologií) se také hodí vědět, jaké funkce jsou v nabízeném hostingu obsaženy, resp. povoleny. Někteří webhosteři totiž nabízejí PHP s menším počtem modulů, než bývá obvyklé (než je obsaženo v běžných linuxových distribucích), a také blokují využití některých funkcí (spouštění programů, posílání pošty, otvírání síťových spojení apod.). Je to kvůli bezpečnosti, ať už skutečné nebo domnělé - ale je prostě potřeba o tom vědět a počítat s tím už při výběru hostingu.

Někomu PHP z různých nevyhovuje a raději dá přednost jiným technologiím - např. Perlu, Pythonu nebo Javě. Ty však nabízí mnohem méně poskytovatelů a většinou je takový hosting dražší. Rozhodně ale nelze říct, že je to nemožné - i když třeba nejsou takové technologie přímo v nabídce, lze se s poskytovatelem dohodnout na jejich použití.

Databáze

U většiny dnešních systémů pro správu obsahu se data ukládají do databáze. Proto je zcela běžné, že lze k hostingu získat také přístup k databázovému serveru a vytvořit si databázi dle libosti. Platí tu ale podobná situace jako u PHP - v drtivé většině případů bývá nabízena databáze MySQL (v různých verzích, nejčastěji 4 nebo 5), zatímco systémy jako PostgreSQL nebo Firebird jsou mnohem méně k vidění. Proto kdo by měl zájem o něco jiného než "mainstream", musí hledat trochu déle (ale přesto nebude mít problém tyto služby sehnat).

U databáze nás - kromě technologie a konkrétní verze - zajímá také velikostní omezení (a zda se počítá dohromady s úložným prostorem), možnost přístupu odkudkoliv (často je přístup omezen pouze na webový server - to poněkud komplikuje možnosti úprav a ladění databáze) a možnosti využití ze skriptovacích technologií (tedy zda lze třeba z PHP využít funkce mysqli nebo pouze mysql).

Pošta a instant messaging

Nejprve bych chtěl zdůraznit důležitost e-mailových adres na vlastní doméně. Permanentně se totiž setkávám s tím, že i poměrně velké a seriózní firmy zcela ignorují možnost mít adresy typu jmeno@nasefirmacz, a místo toho používají freemaily s často docela bizarními adresami (např. reditel.nasefirma@nejaky-freemailcz). Jak nedůvěryhodně a neprofesionálně to působí, snad netřeba dodávat. Tím spíš je to nesmyslné, že u naprosté většiny hostingových programů je už nějaký počet e-mailových schránek v ceně.

U e-mailových služeb je celá řada parametrů, které nás zajímají. Je to především počet schránek, jejich velikost, maximální velikost zprávy, ochrana proti spamu a dostupné technologie. Počet schránek/účtů je opět dobré volit tak, aby byla určitá rezerva nebo aby šel tento počet snadno navyšovat. Velikost schránky a omezení na jednotlivou zprávu je poměrně kontroverzní veličina - je řada zastánců obrovských (gigabajtových) schránek s možností posílat velké zprávy, ale současně je i dost lidí, kteří mají názor přesně opačný. Ať si tedy každý vybere podle svého gusta, ale vždy je potřeba počítat s tím, že možnost odeslat velkou zprávu vůbec neznamená, že ji bude každý schopen přijmout.

Dalším - a opět poměrně kontroverzním - parametrem je antispamová ochrana. Někteří hosteři nechrání prakticky vůbec, jiní jdou s přísností až za hranici použitelnosti. Optimální je zvolit si takovou službu, kde si lze přímo určit, jaké technologie (např. bayesiánská filtrace, greylisting) se budou používat a případně s jakým nastavením. Plusem je obecně také nasazení antivirové ochrany, i když na ni nelze nikdy stoprocentně spoléhat.

Ohledně antispamového řešení je hlavně nutno dávat pozor na webhostery, kteří využívají externí blacklisty (SORBS, NJABL apod.) k odpírání přístupu. Vzhledem k mnoha falešným hlášením by se totiž mohlo stát, že byste nedostávali poštu ze serverů, které vůbec spammerské nejsou.

Poslední důležitou záležitostí je u pošty škála dostupných technologií. Standardem je POP3 pro stahování pošty a SMTP pro odesílání (pozor - někteří hosteři SMTP neposkytují!). Často je k dispozici také webové rozhraní nebo technologie IMAP. Kdo si poštu pouze stahuje, POP3 mu postačí, ale kdo si ji chce nechávat na serveru, IMAP určitě ocení. Připomenu opět důležitost šifrování (tady ještě víc než kde jinde) - je důležité, aby pro posílání i stahování pošty bylo k dispozici přinejmenším šifrování hesla, lépe ale šifrování celé komunikace (i když to samozřejmě nezaručuje, že zpráva nebyla někde odposlechnuta). Hosteři to málokdy přímo uvádějí, je lepší se na to zeptat.

Zatím málo viděnou službou je instant messaging na doméně, typicky pomocí technologie XMPP/Jabber. Je to velká výhoda pro ty, kdo takto chtějí komunikovat, protože mohou mít adresy ve vlastní doméně (což působí vždy lépe než adresy u někoho cizího). Jabber lze použít např. i pro oznamování problémů (ve skriptech u webové aplikace apod.), což je další výhoda navíc.

Doplňkové služby

Mnoho poskytovatelů hostingových služeb nabízí různé služby navíc. Nejčastěji je to generování statistik návštěvnosti, spouštění naplánovaných úloh (cron), webové rozhraní pro editaci stránek, různé předem připravené skripty, možnost používat .htaccess soubory (viz dále) a mnoho dalšího. Něco je jen třešnička na dortu, ale některé služby mohou mít zásadní význam pro volbu konkrétního hostingu (právě zmíněné soubory .htaccess). Proto se vyplatí i tyto věci předem ověřit.

Zákaznická podpora

Pro mnoho lidí to je naprosto klíčová věc. Hlavně pro firmy je důležité, aby web dobře fungoval a případné problémy byly řešeny co nejrychleji. Proto velice záleží na rychlosti a kvalitě zákaznické podpory, která zajistí řešení vzniklých technických problémů. Kvalita podpory je v praxi velice různá a docela často je diametrálně odlišná od toho, čím se firma na svém webu chlubí. Nejlepší cestou je zjistit, jak jsou spokojeni stávající zákazníci - svěřit provozování firemního webu někomu, kdo je dlouhodobě nechvalně proslulý tím, že vše řeší pozicí "mrtvého brouka" (případně ještě s arogantními reakcemi), může jen skutečný hazardér. Je lepší si trochu připlatit než se pustit do takového rizika.

Zprovozňujeme webové stránky

Předpokládám, že jsme si na základě sestavených požadavků vybrali a objednali hosting. Nyní je tedy vše připraveno ke spuštění. Zbývá už jen vyřešit, jak to celé bude vypadat (samozřejmě, mělo se to vyřešit již před výběrem hostingu - ale uvádím to až teď). Máme v podstatě tři možnosti: tvořit stránky "ručně" (ať už přímo psaním kódu nebo pomocí WYSIWYG editoru), využít systém pro správu obsahu (CMS) poskytované webhosterem nebo nainstalovat systém vlastní.

Optimální je samozřejmě nechat si webové stránky vytvořit profesionálně. I když se to leckomu zdá jednoduché, tvorba webu, který bude dobře použitelný, přístupný, dobře vypadající (v různých prohlížečích) a optimalizovaný pro vyhledávače, je poměrně komplikovaná záležitost. Nicméně pokud se do toho někdo chce pustit sám, může tak samozřejmě učinit - v takovém případě bude ale vhodnější využít nějaký systém správy obsahu, s nímž jde práce mnohem rychleji od ruky.

Ručně vytvářené stránky

Hodí se v případech, kdy se nepředpokládají častější změny obsahu. Každá úprava totiž znamená zásah do kódu, který může být docela obtížný (při použití WYSIWYG editoru se zase může snadno rozbít struktura stránky).

Nebudu zde popisovat tvorbu stránek (na to existuje mnoho různých knih a článků), ale jen připomenu některé zásady, které je dobré dodržet. Jednak je to oddělení vzhledu a obsahu - je dobré umístit vzhled (popsaný samozřejmě pomocí CSS) do samostatného souboru, resp. více souborů, mimo HTML kód. Při potřebě něco změnit ve vzhledu stačí sáhnout sem, obsah může zůstat netknutý. Druhé doporučení se týká názvů souborů a adresářů. Vřele doporučuji používat jen znaky ASCII a písmena vždy pouze malá. Kódování je dnes už nejlepší UTF-8, ovšem lze používat i jiné (např. ISO 8859-2). V každém případě by ale mělo být - pokud to jde - uvedeno jak v HTTP hlavičce, tak v META tagu hlavičky HTML. Rozsypaný čaj místo písmen nemá nikdo rád.

Systémy pro správu obsahu (CMS)

Tyto systémy (někdy též označované jako "redakční systémy", což je jejich podmnožina) mají velkou výhodu v tom, že měnit obsah lze velice jednoduše, bez zásahů do kódu, bez znalostí programování atd. Kromě toho poskytují obrovské množství dalších funkcí, které zpříjemňují používání stránek i jejich správu - časově omezené publikování, práci více autorů s možností nastavování práv, syndikaci obsahu, vyhledávání, personalizaci a mnoho dalšího. (Redakčním systémům se věnujeme v prosincovém čísle LinuxEXPRESu, pozn. red.)

Pokud budeme používat CMS poskytnutý webhosterem, většinou není moc co na výběr. Konkrétní CMS je předem dán a více či méně parametrů nelze nastavovat. Tato varianta je vhodná pro toho, kdo chce mít okamžitě a bezpracně k dispozici fungující web, který pouze naplní obsahem.

Zálohování. Tady se pozná rozdíl mezi různými webhostery. Někteří zcela automaticky zálohují úplně všechno (uložené soubory, databáze, poštu apod.), někteří jen něco (nebo za zvláštní příplatek), a jsou i tací, co nezálohují ani konfiguraci svých serverů. Opět se vyplatí zjistit si to předem. Leckdy se také hodí možnost nechat si vypálit záložní CD nebo DVD s daty, ne každý má dostatečně kvalitní internetové připojení, aby si mohl data stahovat a pálit sám.

Trochu složitější to bude v případě vlastní instalace nějakého CMS. Je nezbytné skloubit podmínky daného hostingu s požadavky daného CMS. Nejlepší je nejdřív si vybrat CMS (z těch nejrozšířenějších lze uvést třeba Joomla!, Drupal, phpRS, Etomite a další) a teprve potom, podle požadavků, zvolit hosting. Většina CMS je napsána v PHP (pozor ovšem na verzi) a data ukládá do MySQL, není to však pravidlem (jsou i CMS ukládající do souborů). Častým požadavkem CMS bývá možnost práva zápisu do některých adresářů, určité nastavení interpretu PHP a také možnost používat soubory .htaccess (hlavně pro přepis URL; používá se to pro tzv. cool URIs, tedy hezky vypadající adresy používané namísto ošklivých dotazových částí URL /Tyto adresy používáme na portálu časopisu, pozn. red./).

Máme tedy CMS, máme hosting, můžeme instalovat. První krok spočívá vždy v nakopírování souborů na server. Dále už se to může lišit - buď se musí sáhnout do konfiguračního souboru CMS, v poslední době už to ale není nutné a stačí ve webovém prohlížeči otevřít vstupní stránku. Spustí se instalátor, který popíše, co je nutné udělat ručně (nastavení práv apod.), vyžádá si různé parametry (zejména přístupové údaje k databázi) a provede všechny potřebné operace (vytvoření databáze, nastavení konfigurace atd.). Po skončení často požádá o smazání instalačního adresáře, aby nemohl být zneužit útočníkem.

Další práce s CMS už spočívá v plnění obsahem a volbě vzhledu a dalších vlastností. Je velice užitečné často ověřovat, zda nebyla vydána novější verze CMS (obsahující opravy bezpečnostních i jiných chyb) a co nejdříve aktualizovat. Na internetu totiž řádí útočníci, kteří se připojují na náhodně vybrané servery a zkoušejí se prolomit skrze známé díry v nejpoužívanějších CMS.

Článek byl původně napsán pro časopis LinuxEXPRES a je poskytován pod licencí GNU Free Documentation License.